Má cesta k realitám

"Vždy vám bylo říkáno, že práce je prokletí a dřina a neštěstí. Ale já vám říkám, že když pracujete, naplňujete část nejsmělejšího snu země, jenž vám byl přiřknut ve chvíli, kdy se sen zrodil."

Chalíla Džibrán

Mé první podnikatelské krůčky

Jejda, tak tak sedím a vzpomínám, co jsem vše zažil od změny systému v naší republice. Má nová pracovní kariéra začala šíleně a s velkou mírou odvahy. Ale to je pohled, který v sobě zahrnuje všechny dnešní zkušenosti.

Jednoho dne v roce 1990 jsem potkal na ulici kamaráda a dostal jsem otázku, zda mne baví chodit do práce. Z následující krátké konverzace vznikla myšlenka, že začneme podnikat. Zhodnotili jsme, že máme poměrně dost zdrojů, dohromady asi 8 tis korun, tehdy Československých. A vzhledem k tomu, že v té době bylo veškeré zboží, které přešlo západní hranici ve velkém kurzu, rozhodli jsme se, že začneme prodávat margaríny a oleje. Sehnali jsme podnik zahraničního obchodu, který byl ochoten nám přivést během dvou měsíců několik kamiónů tohoto zboží. Byl to PZO, který se primárně věnoval obchodu s knihami a uměleckými předměty….

Jako sklad sloužila garáž a naštěstí vždy během dvou dnů bylo vše prodáno. A tak jsme se dohodli s dalšími třemi „garážisty“ a založili velkoobchod. A hned první měsíc byl náš obrat větší než 10 milionů, což na 5 majitelů a jednoho zaměstnance byl slušný výkon. A taky výborná škola. Ráno jsem prodával, odpoledne přebíral zboží z kamionů, večer fakturoval, do toho běhal po bankách a úřadech. Ale za dva měsíce už nás bylo 22.

Později jsme začali pokukovat, jak rozšířit naše podnikání. Logicky padla volba na maloobchod s potravinami a později i na export. A tak se firma rozrostla na téměř 150 zaměstnanců a přes 250 mil obratu. Ale znáte to, jak to je – jeden do podnikání je málo, dva už je moc. A 5 společníků, každý trochu jiný zájem – bylo otázkou času, kdy nastanou třenice. A protože se nezadržitelně blížila doba, kdy do Česka začaly vstupovat velké mezinárodní maloobchodní řetězce, rozhodl jsem se svůj podíl prodat. To byl konec roku 1994… A měl jsem za sebou úplně nejlepší univerzitu, naučil jsem se toho hodně, a protože to učení občas bolelo (přicházely i chyby), tak se vše hluboce vrylo do mé paměti.

A kam dál

Naráz jsem byl zase na začátku, měl jsem o hodně víc zkušeností, tak jsem se rozhodl, že se podívám po nějaké velké korporaci, kde bych mohl pracovat a nabrat další zkušenosti. A zase mne to táhlo do služeb. Ocitl jsem se ve společnosti, která byla leadrem ve svém oboru, a to nejen do velikosti, ale hlavně v inovacích a přístupu k zaměstnancům. Začal jsem jako obchodník a krůček po krůčku jsem stoupal nahoru, ale stále v rámci obchodu, až jsem skončil jako obchodní ředitel. Vypadá to jednoduše, ale byla za tím velmi tvrdá práce podložená výsledky a stálým se vzděláváním. A zde jsem měl štěstí hned po nástupu, jak na obchodní ředitelku, tak na člověka, který nás měl na starost ze zahraničí. To velmi rozšířilo a upevnilo mé znalosti a dovednosti. Ale také jsem se musel učit pracovat v týmu, musel jsem si zvyknout na složitost a často pomalost rozhodovacích procesů, na to, že jsi závislý na ochotě dát tomu něco navíc i dalších lidí. Ale na oddělení byla vždy bezvadná parta lidí, chuť něco dosáhnout a učit se jeden od druhého.

Ale žádný strom neroste do nebe a jak firma rostla, byly některé věci stále komplikovanější. Když se nad tím dnes zamýšlím, proč jsem vydržel tak dlouho, tak odpověď je jen jedna. Měl jsem rád své zákazníky.

Ale začalo pomalu docházet ke generační výměně i ve vedení společnosti a místo radosti z práce začal převládat stres… Nebylo jednoduché po těch 22 letech učinit rozhodnutí a zase se postavit na start.

 

Antonín Tvrdoň

Život je změna

Stál jsem před velkým rozhodnutím, co dál. Věděl jsem, že nechci zůstat v oboru a pracovat pro „konkurenci“. Vyzkoušel jsem si pár pracovních pohovorů. Poté, když se mnou vedla pohovor „náborářka“ mladší než moji potomci s téměř nulovou pracovní zkušeností a pohledem, který jasně říkal, co tu ještě v Tvém věku chceš, jsem propadal trochu beznaději. Ani nemůžu říci, že krizi středního věku, to bych lhal sám sobě, ten už byl pryč….

Nevěděl jsem přesně, co budu dělat, ale věděl jsem, že nepůjdu na úřad práce. Tak jsem šel na živnosťák. Přemýšlel jsem o poradenství, koučování, školení obchodních dovedností a pořád jsem byl takový neukotvený. Až mi jeden kamarád položil otázku „Udělal sis SWOT analýzu?“. Díval jsem se na něho jako na přízrak. Jo, tu jsem dělal na každém školení celých 20 let… Až po nějakém čase jsem si sedl a začal… Nebylo to zase tak jednoduché být úplně upřímný sám k sobě, přiznat si slabé stránky, ale také přesně identifikovat v čem jsem dobrý a co může být má příležitost. A pak už to šlo rychle krok za krokem. Věděl jsem, že k tomu, aby mě práce bavila, potřebuji komunikovat s lidmi a nabízet jim služby, kterými budu „pomáhat řešit nějaký problém, který je pro ně důležitý". A během pár dnů jsem věděl, že reality mohou být tou smysluplnou cestou. Jsou místem, kde můžu zúročit všechny dovednosti z velké globální společnosti, ale mám i prostor se nadechnout a realizovat své nápady a myšlenky, a to hlavně rychle s plnou osobní odpovědností za výsledek své práce. A tak jsem se ocitl mezi partou úžasných lidí, kteří neříkají, že něco nejde, ale často řeknou, zkus to udělat tak…